Jak prožít období „mezi" a znovu se setkat sami se sebou

Liminální období, čas mezi „už ne" a „ještě ne", patří k nejméně komfortním fázím kariéry i života. Skončila jedna etapa. Další ještě nezačala. A většina rad, které v téhle fázi slyšíme, míří jedním směrem: najdi si rychle práci, ať to netrvá dlouho, ať máš plán.

Jenže tahle rada obchází to nejdůležitější, co se v přechodu skutečně děje.

Dokud jsme v práci, naše hodnota má jasnou adresu. Umíme na otázku „kdo jsi" odpovědět titulem, firmou, projektem. V liminálním období tahle adresa zmizí a najednou stojíme před otázkou, kterou jsme si možná roky nemuseli klást: odkud vlastně čerpám pocit, že jsem v pořádku, i když zrovna nic neprokazuji?

To je jádro toho, co liminální období dělá. Nutí nás přestat odvozovat svou hodnotu od pracovní pozice a znovu se s ní setkat jinde.

Ne každý přechod vypadá stejně

Petra odešla sama, protože už dál nechtěla dělat práci, která ji vyčerpávala, ale netušila, co bude dál. Tomáš dostal výpověď a hledání práce se protahuje déle, než čekal. Lucie opustila korporát a rozjíždí vlastní podnikání, jenže pracovní den jí teď nekončí nikdy. David odešel s tím, že si chce dát pauzu a cítí za to vinu pokaždé, když se ho někdo zeptá, jak pokračuje hledání.

Čtyři různé situace. Ale ve všech čtyřech se ozývá stejná otázka, jen v jiném přestrojení: kdo jsem, když nejsem definovaná tím, co dělám?

Petra potřebuje najít strukturu, i když žádnou práci ještě nemá, jinak se ztratí v otevřeném prostoru možností. Tomáš potřebuje rutinu, která mu dá pocit vlastní hodnoty nezávisle na tom, jak dlouho hledání trvá. Lucie potřebuje hranici mezi „pracuju na sobě" a „nikdy nekončím", protože podnikání bez hranic snadno pohltí celou identitu. David potřebuje především jedno: povolení odpočívat bez pocitu, že si to musí zasloužit.

Není správná ani špatná varianta. Je jen ta, která odpovídá tomu, kde se člověk skutečně nachází.

Koučovací cesta: tři zastavení

Když s klienty v liminálním období pracuji, nezačínáme řešením „co dál". Začínáme tím, kde skutečně jsou. Teprve odtud se dá jít dál vědomě, ne z tlaku.

Zastavení 1: Kde teď skutečně jsem

Než začneme řešit „co dál", je potřeba pojmenovat, kde jsme, bez příkras a bez tlaku, že už bychom to měli mít vyřešené.

Co si o svém přechodu momentálně nejvíc namlouvám, sobě nebo okolí? Kdybych nemusela nikomu nic vysvětlovat, jak bych svou situaci popsala?

Technika: Věta bez ale. Dokončete třikrát za sebou větu „Teď jsem v období, kdy…", bez použití slova „ale" nebo „musím". Poprvé to bude znít jako fakt. Podruhé se možná objeví emoce. Potřetí často vyleze to, co si člověk skutečně myslí, ne to, co si myslí, že by měl. Tohle cvičení odděluje realitu od scénáře, který jsme si o ní vytvořili.

Pokud jste zkoušeli večerní inventuru tří vět (krátkou reflexi „co mi dnes dalo energii / co jsem udělala jen pro sebe / co bych zítra chtěla jinak"), věta bez ale je jejím hlubším sourozencem, místo jednoho večera zachytí celkový obraz toho, kde teď stojíte.

Zastavení 2: Odkud teď čerpám svou hodnotu

Tady se dotýkáme jádra celého liminálního období a je to místo, kde se Petra, Tomáš, Lucie i David potkávají, i když jejich situace vypadají jinak.

Kdybych teď nemohla říct „jsem [pracovní titul]", co bych o sobě řekla místo toho? Co mi dávalo pocit hodnoty předtím, než jsem to spojila jen s prací?

Technika: Seznam pěti zdrojů. Sepište pět věcí, mimo práci, díky kterým se cítíte kompetentní, užiteční, sami sebou. Může to být schopnost naslouchat, smysl pro humor, péče o někoho blízkého, zručnost, ze které máte radost. Tenhle seznam funguje jako kotva hodnoty na dny, kdy přijde pochybnost. A v liminálním období takové dny přijdou. Mít po ruce vlastní seznam, ne abstraktní ujištění, dělá rozdíl.

Zastavení 3: Jaké tempo je moje

Okolí v přechodu často tlačí: ať už něco máš, ať to netrvá dlouho. Tenhle tlak se snadno zvnitřní a začneme si ho dělat sami sobě, i když nikdo netlačí.

Kdyby mě nikdo netlačil, jak rychle bych chtěla, aby se věci hýbaly? Co by se stalo, kdybych si dovolila věřit, že moje tempo je správné tempo?

Technika: Týdenní check-in. Jednou týdně, vždy ve stejný den, si položte jedinou otázku: Posunula jsem se blíž k sobě, i když jsem se nikam „neposunula" navenek? Odpověď nemusí být měřitelná. Nejde o to zaškrtnout splněný úkol, jde o to všimnout si pohybu, který se navenek nevidí, ale uvnitř se děje.

Co zůstane i po přechodné fázi

Právě teď, v nejistotě, se učíte věci, které vám zůstanou i dlouho po tom, co liminální období skončí: jak se o sebe postarat, když nevíte, co bude dál. Jak zůstat sami sebou, i když se identita mění. Jak si věřit, i když zrovna nemáte co dokazovat.

To není vedlejší produkt tohoto období. To je jeho smysl.

Pokud vás tohle téma oslovilo a chcete si o své vlastní situaci promluvit, ozvěte se mi, ráda se s vámi na chvíli zastavím u toho, kde přesně teď jste.