All Posts

Chcete přestat mít pocit, že vám z týdne zbývá jen neděle večer. To je jiný problém, než za jaký ho většina lidí považuje. Skoro každý, kdo v práci narazí na zeď, si v duchu řekne: "Mám vydržet, nebo mám změnit všechno?" Je to špatná otázka. Ne proto, že by odpověď byla složitá, ale proto, že nabízí jen dvě možnosti tam, kde jich je mnohem víc. Většina lidí, co tohle řeší, totiž neřeší, jestli něco změnit. Řeší, co přesně je potřeba změnit. A to je úplně jiný úkol. Krize moti

Zapomeňte na lednová předsevzetí. Slibujete si nový začátek přesně v momentě, kdy je tělo nejvíc unavené, dny nejkratší a motivace ke změně nejnižší za celý rok. Není divu, že většina lednových předsevzetí nepřežije únor. Skutečný bod zlomu přichází o čtyři měsíce dřív. V koučovací praxi proto pracuju se zářím jako s přirozeným bodem reflexe. V tomto článku vám ukážu konkrétní nástroje, které při něm používám – takové, se kterými skutečně přijdete na to, co dál. Proč září fun

Je 1. září. Venku to voní po papíru, po ranní mlze a trochu i po nervozitě. Děti s batohy se motají kolem zastávek, rodiče se snaží tvářit, že mají všechno pod kontrolou. Sociální sítě mezitím hlásí „nový měsíc, nový začátek“, jako by to byla nějaká povinná mantra. A přesto je tu něco, co se do těch sloganů nevejde. Září totiž není začátek. Je to práh. A prahy nejsou úplně pohodlné. Možná sedíte u kávy a máte v sobě ten zvláštní pocit, který se špatně popisuje. Není to smutek

Rozhodnete se. Naplánujete další krok. Řeknete si „jdu do toho“ a jdete. A přesto něco brzdí. Špatně spíte. Jste podráždění. Cítíte vinu, když si dovolíte odpočívat. To není selhání vůle. Je to tělo které nese napětí z minulosti a potřebuje čas a péči, aby se s tím vyrovnalo. V tomhle článku vysvětlím proč se to děje a nabídnu jednoduché praktiky které můžete začít používat hned. Dva systémy v jednom člověku V nás fungují dvě úrovně které často nejsou synchronizované. Hlava r

Představte si běžce na štafetě. Doběhne svůj úsek. Předá kolík. A hned běží dál na start dalšího úseku, protože přece ví, kam běží. Jenže mezitím zapomněl na jedno: vydechnout. Tohle dělá spousta lidí po odchodu z práce nebo role. Mají jasný plán, kam dál. A přesně proto se nezastaví ani na chvíli. "Vím, kam jdu, tak proč zpomalovat?" Jenže tahle logika má skrytou cenu. A tenhle článek je o tom, jak jí porozumět a jak se jí vyhnout. Proč lidé s plánem nezpomalí Zdálo by se, ž

Liminální období, čas mezi „už ne" a „ještě ne", patří k nejméně komfortním fázím kariéry i života. Skončila jedna etapa. Další ještě nezačala. A většina rad, které v téhle fázi slyšíme, míří jedním směrem: najdi si rychle práci, ať to netrvá dlouho, ať máš plán. Jenže tahle rada obchází to nejdůležitější, co se v přechodu skutečně děje. Dokud jsme v práci, naše hodnota má jasnou adresu. Umíme na otázku „kdo jsi" odpovědět titulem, firmou, projektem. V liminálním období tahle

Sedí naproti mně a dívá se na jeden bod na stole. „Já vlastně nevím, co chci,“ řekne po dlouhé odmlce. Neprovokativně, ne rezignovaně, spíš jako by mluvil o někom jiném. Jako fakt, se kterým se dá nějak žít. Chvíli mu to věřím. Zeptám se ale jinak než on sám sebe ptá už měsíce. „Kdybys to teď náhodou věděl, co by to bylo?“ Ticho. Pak první slovo. Pak druhé. Najednou v místnosti vznikne něco, co tam předtím nebylo, obraz, situace, pocit. Ne úplný plán, ale rozhodně ne nic. Tah

Někdy se ocitneme v období, kdy staré už skončilo, ale nové ještě není vidět. A to může být matoucí, nepříjemné i osvobozující zároveň. Staré už odešlo. Nové se ještě nezačalo. A mezi tím vzniká prostor, který je tichý, prázdný a překvapivě hluboký. V tom „mezi“ se mísí úleva se strachem, únava se zvědavostí, prázdno s možností. Není to slabost. Je to normální. Je to přechod - přerod. Pauza důležitá. Tělo nadechuje, mysl čistí a vnitřní hlas začíná být slyšet. Někdy šeptá: V

Liminální období je samo o sobě náročné. A ještě náročnější je vysvětlit ho lidem kolem – partnerovi, rodině, kolegům, přátelům. Zvlášť když se nemění jen práce, ale i vy. To, jak o přechodu mluvíte, ovlivňuje, jak ho prožijete. 1) Nemusíte mít kariérní plán. Stačí mít pravdu. Když končí jedna profesní etapa, okolí často čeká jasné odpovědi: „Kam jdeš dál.“ „Jakou práci hledáš.“ „Kdy nastupuješ.“ Jenže přechod není o plánu. Je o orientaci. A úplně stačí říct: • „Jsem v kar

Je neděle večer. Všechno je v pořádku. Máte čas, klid, nic vás netlačí. A přesto se v žaludku ozve známé sevření. Zítra je zase pondělí. Za roky práce s klienty jsem si všimla, že právě tahle nedělní tíha bývá první signál. Někdy jde jen o únavu po náročném týdnu. Jindy o něco hlubšího, co se ozývá už dlouho a my to nechceme slyšet. Pokud chcete zjistit, co se děje právě u vás, zkuste pár jednoduchých kroků. 1) Podívejte se na svou práci v čase Napište si tři čísla: Na škále

„Dovolte si na chvíli být sami se sebou…“ Někdy se tolik snažíme být pro všechny ostatní, že zapomeneme na sebe. Tento krátký text je pozvánkou k zastavení, k malému vnitřnímu nadechnutí, které vám může připomenout, co je skutečně vaše. „Možná už delší dobu cítíte, že život, který žijete, není úplně váš. Snažíte se být skvělá matka, partnerka, dcera, obětavá kolegyně… A přitom, co vy a vaše vlastní potřeby a přání? Nadechněte se zhluboka… a s výdechem nechte odejít napětí. Za