Strach má aspoň tvar. „Nevím“ žádný tvar nemá.

Sedí naproti mně a dívá se na jeden bod na stole. „Já vlastně nevím, co chci,“ řekne po dlouhé odmlce. Neprovokativně, ne rezignovaně, spíš jako by mluvil o někom jiném. Jako fakt, se kterým se dá nějak žít.

Chvíli mu to věřím. Zeptám se ale jinak než on sám sebe ptá už měsíce. „Kdybys to teď náhodou věděl, co by to bylo?“

Ticho. Pak první slovo. Pak druhé. Najednou v místnosti vznikne něco, co tam předtím nebylo, obraz, situace, pocit. Ne úplný plán, ale rozhodně ne nic.

Tahle scéna se mi v různých obměnách opakuje pořád dokola. Čím víc klientů takhle sedí naproti mně, tím víc jsem přesvědčená, že „nevím, co chci“ je v praxi častější a záludnější problém než „vím, co chci, ale bojím se“.

Proč si „nevím“ pleteme se skutečnou nevědomostí

Strach je pohodlný nepřítel. Má jméno, má tvar, dá se o něm mluvit. Když víš, že chceš změnit práci a bojíš se to udělat, máš aspoň dva pevné body, cíl a překážku. Dá se mezi nimi stavět most.

„Nevím, co chci“ takové pevné body nenabízí. Často se za tím skrývá něco jiného než skutečná absence přání:

• Strach ze zklamání. Je bezpečnější nic netvrdit než si něco přát a pak to nedostat.

• Přehlcení možnostmi. Když je otevřených dveří příliš mnoho, mozek raději nezvolí žádné, než aby zvolil špatně.

• Nedovolení si chtít. U řady lidí, se kterými pracuji, je „nevím“ naučené, v dětství nebo v předchozích vztazích se nevyplácelo mít vlastní jasná přání.

Všechny tyto věci existují a je s nimi potřeba pracovat. Je tu ale ještě jedna vrstva, mnohem prozaičtější a snáze zpracovatelná, a tu často přehlížíme.

Proč mozek neumí odpovědět na otázku „co chceš“

Zkuste si teď odpovědět na otázku: co chcete od života? Pravděpodobně vám hlavou proletí mlha nebo obecné slovo  „klid“, „svoboda“, „aby to fungovalo“. To není selhání. Je to důsledek toho, jak byla otázka položena.

Mysl nepracuje dobře s abstrakcemi. Nedokáže je uchopit, nemá se čeho chytit. Zato skvěle pracuje s konkrétním smyslovým materiálem -  obrazy, zvuky, pocity v těle, scénami, které si dovedeme představit. V NLP se tomu říká práce s VAK, vizuální, auditivní a kinestetická reprezentace zkušenosti.

Když se zeptáte „co chceš“, mozek nemá kam sáhnout. Když se zeptáte „kde bys v té situaci byl, kdo by tam s tebou byl, co bys v tu chvíli cítil“, najednou má materiál, se kterým umí pracovat. Otázka se stane řešitelnou úlohou místo nekonečného prázdna.

To je důvod, proč tolik lidí upřímně věří, že „nevím“, protože jim ještě nikdo nepoložil otázku tak, aby na ni jejich mysl uměla odpovědět.

Tři podoby „nevím“, které vídám nejčastěji

Za léta praxe se mi „nevím, co chci“ rozpadlo na několik opakujících se typů. Tady jsou tři, které potkávám nejčastěji.

1. Ví, ale nevěří si to říct. Klientka tvrdila, že netuší, co chce dál. Po pár konkrétních otázkách se ukázalo, že přesně ví, jen si to nikdy nedovolila vyslovit nahlas, znělo to „moc velké“ pro ostatní i pro ni samotnou.

2. Má příliš mnoho možností. Klient měl na výběr mezi třemi směry a proto tvrdil, že neví nic. Nechyběly mu možnosti, chyběla mu otázka, podle které by je srovnal. Když jsme si položili „podle čeho poznáš, že sis vybral dobře“, mlha ustoupila.

3. Ptá se špatně už roky. Nejčastější typ. Člověk si otázku „co chci“ pokládá pořád dokola ve stejné obecné podobě a pořád dostává stejnou nejasnou odpověď. Nejde o neschopnost, jde o to, že se ptá způsobem, který nefunguje.

Dva nástroje, které mlhu rozpouštějí

Pracuji hlavně se dvěma přístupy, jeden z NLP, druhý ze systemiky. Nejsou to zázraky, ale fungují: dostanou obecnou otázku do tvaru, na který mysl umí odpovědět.

• Well‑formed outcome  -  dotažení cíle do detailu. Místo „co chceš“ kladu sérii konkrétních otázek: co přesně, kde, s kým, v jaké situaci a hlavně podle čeho poznáš, že to máš. Ta poslední otázka nutí popsat cíl tak konkrétně, že se z abstrakce stane scéna, kterou si umíte představit. A jakmile si ji umíte představit, „nevím“ přestává platit.

• Otázka „kdyby to náhodou věděl“. Ze systemiky  -  neptá se na detail, ale obchází vnitřní blok. „Kdybys to teď náhodou věděl, co by to bylo?“ zní jako hra na „jako by“ a právě proto funguje. Bere člověku možnost odpovědět „nevím“, protože ho postaví do situace, kde odpověď už má, jen si ji má vybavit. Odpovědi bývají intuitivní, rychlé a často přesnější než dlouhé rozumování.

Obě otázky jsem použila i v příbězích výše. U klientky, která si nevěřila, pomohla konkrétní well‑formed otázka. U klienta, který se ptal špatně roky, zabralo „kdyby náhodou věděl“.

Co si z toho můžete vzít i bez kouče

Nemusíte čekat na konzultaci. Až příště chytíte sami sebe u věty „já vlastně nevím, co chci“, zkuste místo dalšího přemýšlení jednu z těchto otázek:

1. Kdybych to teď náhodou věděl/a, co by to bylo? Odpovězte první věcí, která vás napadne, i kdyby zněla malicherně nebo nedokonale. Nehodnoťte ji, jen ji zapište.

2. Podle čeho bych poznal/a, že to mám? Popište scénu tak konkrétně, jako byste ji viděli před sebou. Kde jste, kdo je s vámi, co v tu chvíli cítíte.

Nečekejte hotový životní plán. Hledejte první trhlinu v mlze, a tou se dá dál pracovat.

Závěr

„Nevím, co chci“ není lenost, nezájem ani nedostatek ambicí. Nejčastěji je to otázka, která byla položena ve tvaru, na který mysl neumí odpovědět. Až příště uslyšíte tuhle větu  -  od klienta, kolegy, blízkého nebo od sebe - zkuste se nezeptat hlasitěji na to samé. Zeptejte se jinak.

Pokud byste chtěla projít podobný proces se mnou, ozvěte se. Ráda se s vámi na konzultaci podívám, co se za vaším „nevím“ skrývá.